VIA FRANCIGENA - MÁ poutní cesta do Říma
FOTO-DENÍK
9 DNÍ, 190 KM
Proč poutní cesta?
Silně vnímám, že putování je od pradávna forma zažití se do hloubi, jinak, než v běžném životě. Vede k uvědomění si, že k životu potřebujeme opravdu málo, že si ho „zanášíme“ materiálním i dalším balastem a těžko k nám pak proniká. Tohle uvědomění podporuje hlubokou vděčnost, pokoru a taky sounáležitost a toleranci – díky „úspěšnému“ překonávání nekomfortu, občas i překážek, poznávání jiných krajů a lidí. Spojuje nás se sebou samými, s naší vnitřní podstatou, duší, nebo, chcete-li, božstvím v nás. A také s ostatními poutníky. A umožňuje nám vidět ty zázraky a krásné věci v našich životech. Navíc přispívá k nalézání vnitřního klidu a harmonie. Našla jsem moc hezkou definici, která přesně odráží to, co vnímám: „Každý poutník si dává darem čas, který věnuje jen sám sobě, poznání kvalit i strachů. Cesta samotná je pro něho cílem.“ ANO, tohle je to, co chci pro sebe udělat a tak tedy plánuji a vyrážím.
Přidal se ke mně Michal, který už putoval do Santiaga a dlouho na pouť do Říma chtěl (a pak ještě do Jeruzaléma a možná na nejsevernější bod v Norsku). A já byla vlastně ráda za parťáka do pohody i nepohody, protože tahle poutní cesta je méně frekventovaná a méně vybavená „poutnickými pomocníky“, než cesta do Santiaga, která mě zatím pro její masovost nelákala … ale kdo ví, zda se to teď nezmění 😉 Každopádně cesta do Říma mě aktuálně lákala mnohem více.
DEN 0.
17. 5. 2024 ve 12:10 jsme vzlétli z pražského letiště a během 1,5 hod. přistáli ve Florencii. Přejeli jsme tramvají do centra a vydali se přes nádherné ulice a paláce (to jsem nečekala, je to opravdu velmi nádherné město) k Ponte Vecchio – mostu „zlatníků“ – který od 14. století spojuje břehy řeky Arno a je velmi zajímavý tím, že na ho lemují krámky a nad nimi prochází Vasariova chodba. Jako jediný most ve Florencii nebyl za II. světové války zničen. Dřív zde byly obchody všeho druhu (řezníci, rybáři a později i koželužníci, jejichž „odpad“ se házel do řeky a způsoboval nepříjemný zápach. Proto v roce 1593 Ferdinand I. rozhodl, že na mostě mohou mít své krámky pouze zlatníci a klenotníci. Za nás kdyby tam byly kavárničky nebo jiné obchůdky s tradičními věcmi, udělají líp, ale i tak byl moc hezký.
Pak jsme si zajistili bus z okraje města do Sieny, odkud nám zítra začíná poutní cesta do Říma 🤍❤️ A šli městem v klidu, s posezením na břehu řeky na svačinu, až na stanici tramvaje, která nás dovezla na autobusové nádraží. Už se nám dost vybily mobily a marně jsme v místním baru s obchůdkem hledali místo, kde je dobít. A pak jsme čekali a čekali … naštěstí přišla zpráva, že má bus zpoždění (40 min), jinak bychom už byli nervózní, že jsme ho přehlédli v bezpočtu dalších autobusů, které podle nás zastavovaly bez ladu a skladu. Přijel se zpožděním necelou hodinu a i 1 čekající Ital říkal „To víte, Italové“ 😁
Dovezl nás celkem rychle (asi 50 minut) do Sieny. Tam jsme celkem dlouho řešili, co teď, protože bylo pozdě večer, projít město a jít někam za něj nocovat, nám nepřišlo jako dobrej plán a tak jsme nakonec zkusili dojít do bližšího parku a tam se nám líbilo, jen jsme vylezli na kopeček dál od cesty, abychom nestrašili pískaře, já postavila stan a Michal rozložil svůj spacák na tyvek a bylo vyřešeno. Až na to, že to nebyla úplně rovina a my různě klouzali, to bylo fajn místo 😊 První noc venku v Itálii, před vydáním se na naši POUTNÍ CESTU 💚
INFORMACE, FAKTA, TIPY APOD.
Via Francigena ve středověku přestavovala jednu z nejvýznamnějších poutních a obchodních cest v celé Evropě. Z anglického Canterbury vede přes Francii, Švýcarsko a Itálii až do Vatikánu k hrobu svatého Petra. Odtud můžou poutníci pokračovat na poloostrov Gargano k hrobu svatého Michaela, nebo ještě dále po Appijské cestě do Apulie, odkud vyplouvají do Svaté země. Naopak italští věřící putovali po této cestě na sever do Santiaga de Compostela. První zmínky o cestě pochází z 8. století, kdy Lombardie soupeřila o nadvládu s Francií, která nakonec získala převahu a přejmenovala trasu z původního Via di Monte Bardone na Via Francigena, tedy „silnici, která pochází z Francie“. Záhy získala stezka strategickou roli pro přepravu zboží přicházejícího z východu na sever Evropy a zpět. Trasu se podařilo rekonstruovat díky cestopisným deníkům, zejména od slavného poutníka Siderika (arcibiskupa z Canterbury), který kolem roku 990 putoval do Říma a zpět. Francká stezka protíná celé Toskánsko a prochází jeho ústředními městy. Často lidé volí poslední část (12 etap – 12 dní), která vede po staré římské cestě Via Cassia ze Sieny do Říma, je to cca 270 kilometrů.
Počáteční a konečný bod každé etapy byl strategicky naplánován v jednom z malebných míst, což umožňuje každý den poznávat autentický italský šarm. My jsme to pojali jinak – chodili jsme až do večera a převážně jsme nocovali v přírodě. Teď už vím, že o mnoho náročněji, protože odpolední regenerace a teplá sprcha v ubytování jsou velké plus. Ale i tak jsme si tato místa dosyta vychutnali. Poutní cestu je možné absolvovat i na kole, potkali jsme vícero cyklo-poutníků a tahle forma je také zajímavá, pak se vyplatí start zvolit více na severu 😉
K cestě jsou dostupné informace v angličtině, italštině a francouzštině na oFiciálních stránkách a také je možné si stáhnout do mobilu aplikaci (je v ní i poutní cesta do Santiaga) Gronze Maps, kde jsou opravdu dobré informace o jednotlivých trasách, mimo délky a náročnosti také přehled ubytování (nejen v koncových městech etap, ale i cestou), včetně cen a kontaktů na ně, což jsme 3x využili. Trasa je perfektně značená, ani jednou jsme nebloudili (a do mapy jsme koukli občas, jen ve větších městech). Na mnoha místech je možné dočerpat pitnou vodu, což je fajn, nemusíte nosit větší množství (1,5 l stačilo na dojití k dalšímu kohoutku).
Cesta je zčásti lemována starobylými kameny, po kterých Římané kráčeli před staletími. Krajinu Toskánska charakterizuje vlnitý terén (a to doslova), někde je mírné stoupání a klesání (ale najdou se výjimky, jako je Radicofani s jeho dost velkým 9 km stoupáním), olivové háje, lískové sady, louky a světlé listnaté lesy (spíš lesíky, jsou jiné než ty naše). Když se blížíte k Římu, charakter krajiny se mění, ale zachovává si takový svůj charakteristický ráz. Olivy a lísky vás doprovázejí velmi dlouho. Zemi formovala sopečná činnost a ta se stále projevuje skrze termální prameny a kráterová jezera, které jsou po trase. My neměli „to štěstí“ některé z nich navštívit, ale bylo nám dost horko, takže nám to vlastně ani nechybělo 😉 A chci vyzdvihnout opravdu malebná městečka, která lákají k prozkoumání, lahodí oku a díky středověkému nádechu v nich můžete cítit historii zapsanou do zdí staveb. Ač se považuji za spíše „přírodní typ“ a fascinují mě krásy přírody, tahle městečka a osady mě dostaly 😍
Den 1.
Krása se tu snoubí s nádherou, Toskánsko je opravdu boží 🙏🏻😍
Noc byla v rámci možností celkem v pohodě. Ve stanu jsem se trochu budila, šoupala jako píďalka a při noční procházce na toaletu se kochala krásným nebem a měsícem – ani nebyla tma tmoucí. Michal sjížděl z kopce, ale strom ho zadržel, aby neskončil u cesty mezi pejskaři. Bylo dost vlhko, tak jsme ráno sušili vše na sluníčku na lavicích a keřích, lidé v parku venčili své psy, běhali a zdravili nás.
Po vysušení a zabalení jsme došli nádhernými úzkými uličkami, vedoucími nahoru a dolů, na opravdu nádherné (tohle slovo při naší cestě budu nejspíš hodně používat, protože jsem tak krásná města viděla jen málokrát) náměstí, kde jsme slavnostně na start putování posnídali na nádherném náměstí v Sieně. A pak zakoupili poutnický Credencial (vtipně v obchodu se zmrzlinou vedle informační kanceláře, kam jsme si pak došli pro razítko) a vyrazili jsme bránou, jak jinak než Porta Romana, ven z města vstříc našemu 9-dennímu dobrodružství.
První velká část vedla po asfaltu, tak nohy mírně remcaly, ale ta kraso-nádhera nás natolik pohltila, že se šlo celkem dobře. Na Toskánsko jsem se těšila a bylo na co! Sluníčko bylo silné a tak naše paže červenaly a hnědly. Když už jsme byli unavenější, našli jsme jezero, no spíš rybník, trochu si zašli, abychom se k němu dostali – bylo celé oplocené. A v závěru jsme zjistili proč, je pouze pro rybáře. Tak jsem alespoň smočila znavené nohy a dopřála si chvíli odpočinku, už byla potřeba. Když jsme popošli několik kilometrů, ohlásil se hlad a tak jsem si uvařila půlku rizota (sušené, zalije se horkou vodou a máte chutný a teplý oběd). A pak jsme šlapali dál, přes úseky mezi loukami a malebné osady, dívaje se už po místě, kde by se dobře spalo. Zatím samé kopce (po včerejšku jsme si přáli rovinu na nocování) a hlavně málo stromů, tedy míst, kde bychom se cítili dobře, trochu chráněni. Nakonec jsme se shodli, že přespíme na kopci s výhledem, u kohoutku s pitnou vodou, s přístřeškem, lavicemi, stolem. Voda je tu často a je značená na směrovkách, to se cení 😊 Koupel u kohoutku, polévka z pytlíku a hajdy spát, Michal na lavici, já na zem za ní – aspoň nebudu muset balit stan ✨️ Večer kolem projeli asi 3 motorky s omladinou, asi někam za zábavou, vnímala jsem v noci, zda pojedou zpět, ale ani jeden jsme je neslyšeli. Jen opodál štěkali psi, ale nebylo to nijak otravné a tak jsme po čase usnuli.
Dnes celkem cca 23 km (a krosna cca 15 kg).
Den 2.
Kraso-nádhera pokračuje. Noc vedle lavičky, kus před Ponte d’Arbia, proběhla v pohodě, teplota tak akorát a psi štěkající v dálce ani nevadili. Posnídala jsem svou kaši a čaj a pak jsme vyrazili, Michal neměl nic k jídlu a těšil se na otevřený obchůdek.
A tak mě čekala druhá příjemná snídaně v jediném otevřeném baru, kde měli bohatou nabídku slaného i sladkého pečiva, kávy a dalších pochutin. Tady jsme viděli pár na kolech, který vypadal, že jede také do Říma (to je taky varianta dobře značená) a setkali se s krajany (rychlejšími a mladšími) a dalšími poutníky.
Když jsme odsud vyrazili, cesta nás vedla na zavřený most (měl nějaká polámaná prkýnka), ale my se nedali, přelezli zábranu a pak na konci mostu další a chvíli na to na židli na kraji políčka byl místní pán (jak kdyby tam čekal na zbloudilé poutníky) a říkal nám, že ten most je zavřený, že teda asi není cedule z druhé strany (njn, byla). Na to, že mu nerozumíme, nám dlouze italsky vysvětlil, kudy máme jít dál. Poděkovali jsme a šli 😀 A došli na místo, na které bychom se 3x rychleji dostali, kdybychom nelezli přes most. Pak nás cesta vedla na velký pkopec, abychom se pokochali výhledy a pak zase dolů… Později mě čekala vynikající zmrzlina v městečku Buoncovento (sladěná s tričkem). Ale hlavně krajina je tu prostě Boží 😍
Po čase přišla i krize, že to snad nezvládnu. To jsme byli na okraji rušné silnice a prodírali se už nějaký čas křovím. Stačilo najít odpočívadlo (pro motoristy značené, ale značně neudržované), najíst se (uvařila jsem si další půlku rizota) a sehnat ubytování. Mám čerstvě menses a tak mimo plán bydlíme v poutnickém Affittacamere Pellegrinaio del Poggio v Torrenieri. Najednou jsem 10 km zvládla pod 2 hodiny, kopce nekopce! 😁 Krásné výhledy, mraky a mírný déšť byly příjemným zpestřením. Umytá s namasírovanýma nohama ležím na posteli a už se mi klíží oči 😊 Jsme na 4-lůžkovém pokoji jen 3 (my dva a Američan z Texasu), je tu čisto, milo, i fén tu mají a cena 18 eur je prima. To péro v matraci, co mě původně tlačilo v sedě do zadku, v leže necítím a tak se mi leží příjemně.
Jsem taaak spokojená, člověku stačí opravdu málo. A když přijde o něco víc, je to úžasný bonus 🙏🏻🤍❤️️
Dnes celkem cca 23 km (krosna cca 15 kg).
Den 3.
V Torrenieri vyspaná do růžova (2 něžně pochrupující muži na pokoji mi nevadili), po ranní sprše a snídani, přes nákup ovoce (na které jsme se už těšili) v místním supermarketu, jsme došli kopci do San Quiricio di Orcia. Trvalo to nějakou dobu a závěr do kopce byl výživný, ale po regeneraci v posteli se šlapalo o něco líp.
Tady jsme měli vyhlídlý autobus (o něco si zkrátit cestu, abychom stihli do Říma dojít) a 3 hodiny času, tak jsme prošli krásné historické centrum a v informačním centru naproti krásnému kostelu, který jsme si jako mnoho dalších prohlédli i uvnitř, jsem viděla, že v nějaké restauraci mají menu pro poutníky (4-chodové za speciální cenu), tak jsme se tam vydali. Bylo to na druhém kraji města, nevypadalo to zle, ale nejdřív nám servírka nedovolila si sednout venku a pak ani u stolu, kde už jsme se skládali, že prý pro dva je prostřený jiný (taky se 4 místy, jako ten, kam jsme si už sedali). A tak jsme si uvědomili, že vlastně o žádné menu nestojíme (oba jsme měli jen chuť na pizzu) a šli pryč. Po chvíli procházení zpět krásným historickým centrem jsme si dali něco přímo na náměstíčku (já si omylem nalila bublinkovou pomerančovou limonádu do kafe – nedoporučuji) a maličko sprchlo, tak jsme byli rádi, že jsme pod stříškou restaurace. Pak jsme se šli podívat za hradby a začal slejvák i s bouřkou, naštěstí tam byly nějaké divadelní kulisy a nepršelo na nás, tak jsem poobědvala ze svých zásob.
Po dešti už byl čas a tak jsme vyrazili na autobus. Nakonec nejel tam, kam jsme potřebovali, ale než jsme do něj sedli, zjistili jsme, že za 2 hodiny jede jiný do místa pro nás ještě lépe situovaného. Takže jsme více prozkoumali město, já si dala další kávu (tentokrát bez limonády, ale s muffinem – doporučuji) a pak jsme se přesunuli na bus a já se modlila, aby přijel (stáli jsme tak podivně u silnice). Byl tam na čas, v Itálii! A pak jsem se modlila, aby ta cesta už skončila, v autobuse nebyl dýchatelný vzduch a krouhal zatáčky tak, že i dýchání „do čtverečku“ nepomáhalo.
Cesta se zdála nekonečná, ale skončila a já se asi 20 minut vydýchávala na obrubníku u zastávky v Acquapendente, než jsme přešli asi půl km do „našeho“ kostela. Objednali jsme si před tím totiž ubytování, protože dneska v noci přicházejí další bouřky a velké lijáky a tak spíme v opravdu poutnickém ubytování v rámci kostela di Sant’Antonio Abate e Santa Caterina. Máme ubikaci se třemi postelemi sami pro sebe, na bouřku se už teď díváme vysprchovaní z okna a cena 10 eur je více než vynikající 🤩
Ještě před bouřkou a lijákem jsme stihli večerní procházku městem, jeho krásnými úzkými nazdobenými ulicemi (měli tu svátky, všude zdobení květinami a také obrazy na stěnách domů), navštívili pár kostelů (v tom jednom se připravovali s pianem na nějaké vystoupení, ale nechtělo se nám čekat, u Italů nikdy nevíte, jak dlouho), tohle všechno je součást cesty.
Zkrátili jsme si naši cestu o něco přes 50 km a to už si myslíme, že bychom měli do Říma dojít.
Via Francigena mě baví ve všech jejích příchutích a barvách, dnes jsem fotila krásné malby v Acquapendente a také velkou různorodost místních krásných dveří a pouličních obrazů – kdo by se rád pokochal, věnuji tomu TUTO SPECIÁLNÍ STRÁNKU😍
Děkuji za všechny ty dary a uvědomění, co přicházejí 🙏🏻🤍❤️
Dnes celkem cca 17 km.
Den 4.
Noc byla náročnější, než jsem čekala, i když my jsme byli uvnitř a bouřky venku, stále mě něco šimralo a budilo. A svá lýtka jsem přejmenovala na bolítka. I tak bylo super vyspat se v posteli. Ráno po mé snídaňové kaši (mám zásoby na každý den, nejen kaší, proto ta váha krosničky) jsme se sbalili, přestalo zrovna pršet a tak jsme vyrazili.
Přes prohlídku krásného kostela plného úžasných obrazů vyrobených z okvětních lístků a dalších přírodnin (to ty slavnosti). Ještě v obchodě si koupil snídani Michal a já jahody a salát na potom. Než jsme do obchodu vešli, viděli jsme z autobusu vystupovat partu důchodců a jít po Via Francigena. Po delším čase jsme je došli a předešli, pak ale zase oni nás (stačilo si odskočit) a takhle se to střídalo… nazvala jsem je turbo-Božo-důchodci, protože my nešli úplně pomalu, šli stejnou trasu, jako my a vlastně podobně rychle. Čekalo nás celkem nějakých 25 km do Bolseny. Fakt Božani, takhle bych chtěla jednou dopadnout 🙏🏻 Je pravda že měli lehké batohy, ale i tak smekám 💚
Jinak první část trasy do městečka San Lorenzo Nuovo byla taková zvláštně náročná, mezi polema a loukama, které byly krásně rozkvetlé a barevné, ale po štěrkové cestě, nekryté, foukal dost vítr a tak nějak už toho bylo dost… Potom jsem se v městečku posilnila jahodama a čokoládovou zmrzlinou + bagetkou se salátem a humusem a bylo líp.
Když jsme vyrazili dál (přes prohlídku dalšího nádherného kostela), otevřel se nám překrásný výhled na jezero Bolsena a najednou všechno bylo jinak. Za chvíli jsme vstoupili do nádherné lesní krajiny, kde jsme se shodli, že vnímáme, jak nás to nabíjí, jak nám les prochází každou buňkou 🌿 Navíc začalo víc svítit sluníčko, takže jsme ocenili jeho stín. A i když jsme šli do kopce (což mi s krosnou jde nejlíp), tak jsme byli nad jezerem a ty nádherné výhledy!
Pak jsme lesem a loukami (už úplně jinou krajinou, než byla Toskánská) došli do města Bolsena. Staré město a hrad nad ním jsou čarokrásné, ty uličky, aaach 😍 A jezero obrovské jako moře, vlny i s bílýma čepičkama (byl dost vítr). Myslela jsem, že se vykoupu, ale v tom větru se mi fakt nechtělo. Sháněli jsme jídlo, máme už druhý den spadano na pizzu, ale v době, kdy jsme přišli do městečka, bylo zavřeno, pizza otevírala až v 18:30. A tak jsme si dali svoje jídlo, já si na lavičce uvařila kuskus s boloňskou omáčkou, když už jsem v té Itálii 😉 A dala oraz nohám.
Pak jsme vyrazili podél jezera za město hledat místo na spaní. Po pár kilometrech, kdy už jsme od jezera vyšli na kopec nad ním, jsem viděla prostor, kde končily domy se zahradami, který má částečně pokosenou trávu mezi olivami a bylo jasno. Takže tady nahoře, nad jezerem, s výhledem na něj, dneska nocujeme. Uvidíme, jaká bude noc, má trošku sprchnout, takže i Michal si zhotovil přístřešek (já s chutí po 2 dnech postavila stan). Věřím, že to bude fajn 🙏🏻
Zítra se asi rozdělíme, protože Michal plánuje do Říma dojít po svých a já znám své síly a vím, že by to na mě bylo moc, tak jsem na to zvědavá …
Dnes celkem asi 30 km, s cca 14 kg krosnou, můj rekord 🙏🏻🤍❤️ Tělo už si zvyká, ale dát to denně další 4 dny?…
Den 5.
Tak tahle noc byla za odměnu, tak úžasně se často nevyspím ani doma. V olivovém háji na rovině nad jezerem Bolsena, měkoučko, klid a my jsme spali a spali a spali. Vzbudila jsem se kousek po 7, chtěla za chvíli vstát a nakonec zjistila, že je o hodinu víc (ano usnula jsem). Než jsme usušili věci, zabalili, já si uvařila svou kaši, bylo něco před 10 🤭
Michal nakonec usoudil, že to jeho předsevzetí dojít po svých až do Říma ještě probereme, že si špatně spočítal km. Jen vyrazil o něco dřív, aby stihl obchod ve 14 km vzdáleném městě. A tak jsem část dne putovala sama. Na začátku jsem sebou sekla a odřela si prst, ale jen maličko. Měla jsem čas přemítat o životě, o tom, co je normální a kdo to určil. O tom jak žiji a jak jsem si představovala, že budu v tomto věku žít a proč takové představy (jak mám hluboko vryto, jak věci „mají být“, jak jsou „správně“). Přišla úleva, přijetí a snad už po sté zpráva: Taková a tak, jak jsi, jsi v pořádku, jsi dost! ❤️
A mimo to jsem předešla spoustu poutníků, tentokrát to byli čilí důchodci z Francie, kteří mě stejně potom ve finále předešli, když jsem svačila na krásném místě pod vrbou s nepitnou vodou, která byla skvělá na opláchnutí (které přišlo za 5 minut 12, když už jsem mlela z posledního). Cesta byla rozmanitá, krásná zelená, vodopády, lesní i polní etapy, jen výhledy na jezero po čase zmizely (aby se později ještě mohly objevit).
Hodně překvapující bylo, když jsem vyšla posilněná svačinou slušný kopec a najednou se přede mnou otevřel výhled na nádherné Montefiescone s úžasnou kopulí katedrály Sv. Magdaleny na velkém kopci na jedné straně a jezerem na druhé. Ten pohled byl tak boží, že jsem nahlas vykřikla „A do prdele“, tahle cesta odkrývá tolik nádherných míst! Než jsem se prodrala městem k Michalovi, který mě čekal u fontány, navštívila jsem 2 kostely a koupila si focacciu a pečivo, protože mi bylo jasné, že všude bude zavřeno. Trvalo by to asi hodinu. Michala jsem u fontány našla, u uzavřeného informačního centra, takže jsme řešili, kde bychom dostali razítko, už včera jsme vyrazítko nezískali v Bolseně, bylo taky zavřeno. A správný poutník potřebuje razítka ve svém Credencialu! Sedli jsme si do kavárny na náměstí, kde něco opravovali a byl tam hluk a ani ono samo o sobě nebylo tak pěkné, což nás překvapovalo, nebyli jsme na to zvyklí. Já jsem si dala kafe, zmrzlinu a nabíjet mobil.
Po čase jsme se vydali ještě výš na Papežův hrad, kde byl i nádherný park, ale hlavně jsme byli úplně na špici kopce s výhledem na všechny strany – na jedné straně jezero a na druhé straně taky nádherná krajina, to bylo opět fascinující 😍 Cestou dolů jsme narazil ještě na další kostel, vevnitř hledali jako vždycky razítko, nenašli, ale našla jsem ještě jedny otevřené dveře, které vedly do stacionáře. A tam seděl milý boží služebník a razítko nám dal, jupí! A je na něm 100, protože z Montefiescone je to 100 km do Říma! Pak jsme ještě potkali 2 poutníky, které jsem předešla dopoledne a ti nás poslali do jedné nádherné katedrály – jak zvenku, tak zevnitř, tak tam jsme si ještě zašli pěknými úzkými uličkami, které náš dojem z městečka vylepšili.
V tomhle městě dnešní etapa končí, ale to se nás netýká, my se řídíme našimi silami a tak jsme pokračovali dál. A to tedy hodně z kopce, nohy protestovaly a celkově to bylo nic moc, hlavně část cesty v nádherné hliněné půdě byly zasazeny obrovské kameny a to prostě nechceš. Po čase jsme došli pod most, začalo poprchávat a já jsem padla na kolena a pak jsem v pozici dítěte chvíli odpočívala, zase další z krizí. Nakonec jsem posilněna čokoládou a oříškama pochodovala dál. Šlo to líp a ještě kámen, na kterém bylo napsáno „jdi a zpívej“ napověděl ☺️ Hned jsem začala … ten pán, co opodál čistil loď, se tvářil dost zvláštně, nevím co má proti našemu „Skákal pes přes oves“ 😁 Zpěv, jak známo, hodně pomáhá a tak jsem zařadila další hity včetně mantry a jak to najednou krásně utíkalo.
Jelikož město Vitarbo, které je konečnou stanicí další etapy, je velké město a do něj jsme dojít nechtěli, tušili jsme, že bychom tam nemohli v klidu spát venku, začali jsme hledat místo na nocování. Našli jsme pole s balíky sena u olivového háje, který nás odděluje od toho velkého města, takže ho nevidíme ani neslyšíme ☺️ A kocháme se výhledem do překrásné krajiny. Sluníčko svítí, na nebi plují krásné mráčky a my už dneska nikam nemusíme! Uvařila jsem si k večeři kus-kus se zeleninou a nečekaně v něm byly i rozinky! Ale mně to chutnalo. Michal má koupený ananas, o který se podělil a tak jsme si tady příjemně hodovali a teď čekáme na impuls, abychom si postavili něco na přespání, což znamená, že Michal si lehne někam na zem na tyvek a já si budu stavět stan.
Opět se ukázalo, že člověk toho k životu potřebuje velice málo, i když ty kavárny, kde nejen nabíjíte mobil, jsou taky fajn ☺️
A cítím, že se mnou putuje moje maminka, dává mi znamení (rozkvetlé mučenky na plotě apod.) 🙏🏻🤍❤️
Děkuji všem za povzbudivé komentáře a lajky, moc mi to pomáhá 😘
Dnes celkem asi 27 km, váha krosny zůstává 😁
Den 6.
Jak se to běžně v životě děje, taky se nám to tady střídá, takže tato noc nic moc. Hodně jsem se budila a ze stromu mi pořád nepravidelně (díky větru) kapalo na stan a přeci jenom to nepravidelné bubnování je spíš rušivé. Takže ráno jsem si přispala, Michal taky. Po našem obligátním sušení a mé kaši jsme až po 10. vyrazili.
Čekalo nás Viterbo, velké město, které jsme slyšeli a viděli, nicméně cesta k němu měla ještě 7 km. Dlouho jsme šli podél města po nekonečné štěrkové cestě, míjeli bohužel zavřené termály a pak jsme konečně skrz podchod pod dálnicí, který vypadal jako brána do jiné dimenze, vstoupili do města. Nejdřív nás přivítaly obchoďáky, ale po nějaké době jsme se propracovali k centru, které zpočátku nebylo tak úchvatné, ale později nám odkrylo opět své překrásné uličky a všechnu tu nádheru. Dnes jsme byli vzorní a získali 3 razítka! Jelikož líná huba = holé neštěstí, tak v druhém informačním centru (po delší době dopoledne ve městě, tak obě byla otevřená) jsem se mimo razítka zeptala i na pizzu, kde bychom ji mohli dostat k obědu, nějakou dobrou (protože většinou otevírají až na večeři). Tak se nás pán ptal, zda chceme malou, velkou, tlustou, tenkou,… když jsme mu popsali své přání (a já je ještě zapomněla dodat, že bych ráda nějaké moc příjemné venkovní posezení), poslal nás na jedno maličké náměstíčko do Restaurante pizzerie Labyrint. A tam to bylo všechno! 🤩 I sympatická paní nám přidala ještě 1 stolek a 2 židle pro naše batohy a dali nám nabíjet mobily. Pizza byla opravdu vynikající, i malé pivo na doplnění minerálů proběhlo ☺️ A jako završení hned vedle vynikající obrovská zmrzlina 🍦
Pak jsme hledali kámen poutníků, kam nás jedna paní poslala, že se určitě máme jít podepsat, ale i po doptání jsme ho nenašli. Takže doufáme, že to není propojeno a v tom Římě nám vše bez podpisu uznají 😁
Posilnění a pokochaní jsme se vydali na výpadovku směr Vetralla. Chtěli jsme si někoho stopnout, protože cesta po silnici byla 10 km a nás by po svých čekalo 20 km. Zároveň jsme měli plán, cítili jsme, že s takovouhle do Říma prostě po svých ještě nedojdeme, že si to zkrátit chceme. Chvíli jsme tam stáli u vjezdu na benzinu, Michal dokonce napsal fixou na velký papír název městečka (to vše si nesl z domova), ale jako bychom byli neviditelní. Jeden okolojdoucí pán nám pak řekl, že za 2 minuty jede autobus, i ten nezastavil. No stáli jsme asi 10 m od zastávky. Nakonec asi pět minut na to jel další autobus, který nám zastavil a počkal, až k němu dojdeme. Zjistili jsme, že nemusíme do Vetralla, což by byl ušetřený jen 1 úsek a čekalo by nás ještě 1 další popojetí, ale že můžeme až do Sutri a tím ušetříme úseky dva (asi 50 km). Takže jsme se prodrali mezi studenty dozadu autobusu, ještě jedna paní za náma běžela a vzala si od nás lístky a štípla nám je vpředu a přinesla – to nás fakt nenapadlo, že si koupený lístek od řidiče musíme ještě štípnout 🤷🏻♀️ A frčeli jsme.
V Sutri jsme vystoupili a prošli mimo centrum, které vypadlo, že je krásné, ale tolik nádhery za den? 🤭 Pak jsme se skrze přírodu, místy zajímavou, místy monotónní, místy dost náročnou (po silnici), dostali na místo, které jsem si vyloženě vymodlila 🙏🏻 Už jsem měla dost, nikde stín, docházela mi voda a brněly mě 3 prsty na pravé noze, potřebovala jsem se vyzout. Modlila jsem se o trávu ve stínu a vodu. No a kdyby tam byla lavička, tak fajn bonus. Dostali jsme to všechno! 🤩 Takže jsme si vyzutí dali sváču, já doplnila vodu, ošplíchla obličej a pak jsme pokračovali dál vědouce, že po asi kilometru nás čeká odbočka k jezeru, které chceme prozkoumat.
Opět jsem vysílala s otevřeným srdcem přání do vesmíru, ať se v něm dá koupat a taky jsem si přála klidné, rovné a hezké místo s vodou na přenocování. No a když jsme došli k jezeru, věděli jsme, že odsud se dnes už nehneme! 😍 To raději vstaneme o hodinu dřív, abychom dřív vyrazili a víc ušli. Opravdu nádherné místo s lavičkami, pitnou vodou, skvělou atmosférou 🙏🏻 Bohužel dno jezera je tak bahnité, že jsem se zabořila málem až po kolena, takže jsem pokusy o plavání vzdala a sebe, i vlasy, umyla v pitné tekoucí vodě. A vyprala, zase chvilku nebudu tolik zapáchat! 😁 Potom jsme našli místo, kde jsem postavila stan a Michal rozbalil tyvek a teď už čekáme, až se nám bude chtít spát.
Při večeři, kterou jsem si uvařila (zbytek kus-kusu se zeleninou, houbami a rozinkami), jsme si povídali o našich prarodičích a uronili i pár slz 🤍❤️ Michal povídal, jak se o něj babička starala, když byl malý, a teď se občas stará on o ni… V srdci vás máme s sebou, putujete s námi, vždyť jsme na světě díky vám 🙏🏻💕
Dnes celkem asi 20 km, krosna lehčí o 1 večeři 😉
Den 7.
Ráno jsme se vzbudili do mlhy, přitom když jsem v noci byla čůrat, stan mi ozařoval úplněk 🌕 Spánek už nečekám extra dobrý, budím se a hledám polohy, kde by toho co nejméně bolelo. Naštěstí mlha se brzy zvedla a svět byl zase pozitivnější. My mohli vysušit vše potřebné, já si uvařila kaši a pomalu jsme zabalili a vyrazili. Ještě jsem se rozloučila s cyklo-poutníkem spícím nedaleko nás ve stanu, který se vrátil nedávno z ročního cestování po Vietnamu (dojel tam z Itálie na kole), pobyl 1 den doma a vyrazil na cyklo-putování (ne však do Říma) – to je opravdu obdivuhodné 🤩
Vypadalo to na teplý a slunečný den… a byl, až příliš. Málo stínu, hodně slunce. Po nějaké době cesty bez možnosti zastavit, nebylo kde se ukrýt, jsem našla malý stín a posvačila tam. Michal šel dál na místo s vodopády, které podle něj bylo kousek, ale při doptání jsem zjistila, že až za 2-3 km, to bych padla. Svačina pomohla. Předešli mě 3 poutníci a potom jsem je zase předešla já, když odpočívali v dalším možném stínu.
Brzy jsem došla k vodopádům a připadala si najednou jako v ráji – voda, stín, nadhera 😍 Na odchodu odtud byli 2 američtí poutníci a ti mě přesvědčovali, ať si ve vodě namočím nohy, že to je moc příjemné. To opravdu nemuseli, shodila jsem krosnu, převlékla se do plavek a našla místo, kde se dobře lezlo do tůně pod vodopády. A za chvíli jsem tam byla, i když jsem rozvířila spoustu bahna na dně, zaplavala jsem si a osvěžila se. Pak jsem se vyhřívala na sluníčku, vyprala jsem si další tričko (druhé ze dvou) a vůbec se mi nechtělo dál. Po čase jsem se vybičovala a všechno sbalila, mokré věci dala na batoh, aby cestou schly a vydala jsem se dál.
Hned kousek byla restaurace, kde jsem poprosila o vodu, co mi docházela. A za chvíli jsem došla Michala, vycházel ze křoví zrovna ve chvíli, kdy jsem nadávala, že proč mám jít doprava, když značka Řím je sakra doleva 😁 Tak jsme zase putovali spolu, pomalu, moc to nešlo, kolem za plotem sady, stínu bylo opět málo a když se vyskytl, zastavovali jsme se tam a já jsem cítila, že něco je jinak, než že bych se takto cítila „jen“ z únavy nohou a materiálu.
Doráželi jsme se k městečku Campagnano di Roma, které na nás čekalo úplně na kopci, ten poslední úsek do kopce naštěstí vedl stínem. A jak už jsem psala, chodit do kopce je pro mé nohy příjemnější, takže jsme se tam vyšplhali. Městečko nádherné, sice jak po vymření, ale překrásné uličky a vlevo pohled dolů do krajiny, vpravo pohled dolů do krajiny, jak na hřebeni hory. Pak jsme došli na náměstíčko, kde tekla voda, která už zase došla, takže jsme se vydatně napili a Michal šel prozkoumat uličky, zda je něco teď (bylo po 15. hod.) otevřené. Než se vrátil, prošli kolem stejní poutníci, jako když jsem svačila před vodopády. Všichni jsme uviděli jediný otevřený bar, kde už poutníci zaujali svá místa. Pro ně tady etapa končila, protože tam měli ubytování. Dávali si aperol, vínečko, pivečko… Já tenhle způsob putování nevyhledávám, ale přeji jim to. Taky jsme se tam přesunuli, dala jsem si kávu (bez kofeinu, naštěstí už i Italové ji mají) a potřebovala jsem dobít mobil. Dále mé tělo odmítalo jít, vypovídalo služby. Došli jsme na další větší náměstí, v živější a novější části města a já začala hledat, jak se přesunout dál jinak, než pěšky. Měla jsem v nohách asi 17 km a fakt už to nešlo.
Našla jsem, že za hodinu jede autobus do La Storta, což je start další (poslední) etapy Via Francigeny. Michal si šel nakoupit s tím, že pak počká, až odjedu a půjde putovat dál, já šla na autobus. Přinesl mi pečivo a humus, tak jsem před odjezdem něco snědla a pak se vezla 45 minut do La Storty. Nějak jsem nepochopila místní placení za dopravu, řidič něco říkal (Italsky) a poslal mě dál, ať nepřekážím s velkým batohem a pak už to neřešil. Takže tentokrát jsem jela zdarma – ceny jsou tu dost vysoké a tak jsem to s vděčností přijala jako dar. Sledovat, kde vystoupit, je tady taky oříšek, protože značky stanic jsou očíslovány takovým maličkým 5ti mistným číslem, takže ve chvíli, kdy ho vidíte, už je pozdě, je potřeba si zazvonit předem, aby vám bus zastavil. Tak jsem to bedlivě sledovala, až jsem vysledovala a povedlo se mi to, takže jsem pak ubytování, které jsem našla v aplikaci k poutní cestě, neměla daleko.
Ještě jsem tam zavolala, jestli mají místo, měli Je to CASA PER FERIE “NOSTRA SIGNORA”- Daughters of Our Lady of the Sacred Heart. Sestry tu mají i svoji kapli a je to moc příjemné místo, se zahradou. A hlavně jsem vyfasovala svůj vlastní pokoj s koupelnou a záchodem (a „donutili“ mě i si ráno dojít na snídani, protože byla v ceně, ono 35 eur už je na poutnické poměry docela dost). Jenom slečna na recepci neměla zpět na 50 eur a tak potom, co jsem se osprchovala, jsem zašla ještě do vedlejšího supermarketu rozměnit. Tak jsem si koupila borůvky, jablíčka a sušenky. Jablíčka jsem zapomněla zvážit a paní na pokladně se usmála a vzala je zvážit, já se omlouvala a všichni se smáni, že v pořádku (a to už jsem neměla krosnu a byla umytá, takže moje poutnictví nebylo na první pohled zřejmé – no ale asi jsem vypadala dost zničeně). Krásný přístup, úplně mě to dojalo.
Večeřet už jsem neměla ani sílu, hned jak jsem se vrátila, jsem si lehla, dala hrst borůvek a odpočívala. Bolela mě hlava. Neusnula jsem hned, ale ležela jsem, jupí! V noci jsem docela spala, i když jsem hledala polohy, ale ne tak moc, jako ve stanu. A chvílemi se o mě pokoušela zimnice. Myslím si, že mě potkal úžeh nebo úpal, nebo oboje dohromady. Teď je otázka, zda dojdu poslední úsek, který si plánujeme rozdělit na dva po 10 km, což by, pevně věřím, mohlo jít. Ani Michal se dle zpráv necítí úplně fit. Uvidíme…
🙏🏻 Děkuji za všechny lidi a situace v mém životě 🙏🏻🤍❤️
Dnes celkem asi 17 km.
Den 8.
I když jsem spala v posteli, ráno mi velice dlouho trvalo, než jsem se probrala. Už po 7. hod. jsem slyšela zvuky varhan a zpěv sester, které o patro níž měly kapli a asi ranní bohoslužby. Silně mě volalo jít se tam podívat, ale tělo i smysly odmítly spolupracovat. Takže až dost po 8. jsem se vyhrabala, dala si sprchu a šla na snídani, kde už nikdo nebyl. Zabalený croissant, pátek bílého chleba, marmeláda, nutella, nějaká šťava a můj čaj, celkem fajn ☺️ Mezitím pár lidí přišlo, tak jsem si nepřipadala jako totální opozdilkyně.
Pak se se mnou dal do řeči jeden starší pán, který už mě včera zdravil, prý odkud jsem, co tady dělám atp. Velice mile mě podpořil. Na recepci jsem se dozvěděla, že opravdu do 10. je potřeba opustit pokoj, protože jim přijíždí velká skupina a potřebují uklidit. Přemýšlela jsem, co se sebou, zda nějaký park a lavička, …
Když jsem se ptala, kde bych si mohla ještě nějaký čas odpočinout, umožnili mi nechat si zavazadlo u recepce a pohybovat se buď v přilehlé zahradě, nebo využít gauč v recepční místnosti. Cítila jsem, že ještě potřebuji načerpat síly, jenom snést batoh z prvního patra byl výkon. Ne, že by mě bolely nohy, těm bylo lépe, ale byla jsem slabá a taková malátná, pobolívala mě hlava. Dopoledne jsem strávila mezi lavičkou na zahradě (kde byl stín a byla mi zima), gaučem v recepci (která byla plná jeptišek, protože přišel jakýsi jejich nadřízený a měli konsorcium či co a potom „pohovory“ s ním) a mezi záchodem (zastihl mě mírný průjem).
Kolem půl 1 jsem se rozhodla, že líp už mi asi nebude, zabalila věci, dočerpala vodu a pomalu vyrazila. Chvíli na to mi napsal Michal, že asi kolem 13. bude na jednom místě nedaleko, kde je pitná voda a já byla asi 10 minut odtamtud, prakticky jsme se tam sešli. Skvěle načasováno, telepatie funguje ☺️ Vypadal dost bídně a taky se tak cítil, já přeci jen po odpočinku alespoň nohy neměla tak zmasakrované a celkově, když jsem se rozešla s batohem, bylo mi mnohem líp, než při sezení na gauči. Velice zajímavý úkaz, budu ho nadále sledovat a studovat 😉
U té vody jsme chvíli pobyli (na parkovišti), já jsem si uvařila oběd (čočkový dhal), Michal si dal nějaké jídlo ze svých zásob. Pak jsme popošli dál, tam jsme si oba dali 2 kopečky zmrzliny, zase vynikající 🤩 Vlastně už jsme pochodovali okrajem Říma, bohužel tahle cesta vedla hodně podél silnice, takže součástí byl hluk a pach z výfukových plynů. Ale taky obchoďák, kde jsme doplnili dobroty, hlavně Bastoncino alle olivo, to je úplně nejvíc super pečivo s olivami (takové silnější měkké tyčinky). A croissanty, ovoce.
Po asi 4 km nás cesta konečně zavedla do přírodní rezervace, kde jsme po chvíli našli odpočinkové místo se stolem a lavicí, druhá lavice byla rozbitá, no celkově to byla velká džungle a na to, že je to poslední etapa Via Francigeny, velmi neudržované. Lidé se tu prodírají s klackama. Michal si řekl o pauzu, poprvé v historii, co ho znám! Ráda jsem se zastavila, uvařila si ajurvédskou kávu a vyfasovala croissant od Michala, dali jsme si sušenky a jiné dobroty. A zahrála jsem na brumli, což byla velmi vtipná vsuvka (zaznamenána ZDE na videu, stojí za to na něj mrknout). Zjistila jsem, že už je mi mnohem lépe a že prostě do toho Říma dojdu! 🙏🏻😍
Potom jsme šli ještě asi 4 km přírodní rezervací, no spíš jsme se prodírali džunglí (velice zajímavé, když už jsme byli v Římě), taky se dost nasmáli (11 km před cílem je to prostě už veselejší), i když sem tam to dost bolelo od trnů a kopřiv. Až jsme došli na okraj rezervace, kde chceme přenocovat. Nejdřív šel Michal ještě asi 800 m do města pro vodu, protože nám už docházela a pak jsme se vrátili k lavičkám se stolem „u krále žabáka“, tady povečeřeli a já si vyležela a protrhala místo, abych postavila stan. Už stojí a my si říkáme, jak zvláštní pocit, že už nám to zítra končí…
Děkuji, že můžu 🙏🏻🤍❤️
Dnes cca 15 klidných km 🙏🏻, Michal ušel asi o 10 km víc.
POSLEDNÍ 9. Den
Dnešní noc byla z těch náročnějších – louka plná hmyzu a ač jsem ložnici stanu zavřela hned, jak jsem tam něco dala, ač jsem se večer umyla (dokonce ohřátou vodou, když jdu zítra mezil lidi), hmyz si ke mě po spacáku cestu našel, nebo aspoň to tak vypadalo, drbala jsem se o sto šest. A taky hledala polohu s co nejméně bolestmi. Ráno jsem vylezla dřív než Michal, který taky nemohl moc spát a v noci se přesunul z lavice na zem. Dala jsem sušit stan, udělala si kaši a čaj, provedla očistu, pomalu jsme posnídali a začali balit. Za tu dobu kolem prošly 3 party poutníků, známé od vidění, 2 italky se u nás zastavily a daly do řeči. První jen poslední dva dny doprovází kamarádku, která už jde 12. den, vyrazila ze Sieny, jako my, jen měla víc času a tak si dala i úseky, co my popojeli. Prý jsme udělali dobře, že jsme na popojetí zvolili Radiocofani, prudší a táhlejší stoupání (9 km) nezažila ani na pouti do Santiaga, ani v Himalájích. Zpětně jsme poděkovali bouřlivému počasí, že nás k tomu navedlo 🙏🏻☺️
No a pak jsme šli, městem, míjejíc americké poutníky, kteří nás chvíli předtím předešli při balení. Všichni byli vždy ubytováni. A jelikož jsem to taky vyzkoušela, hodnotím to jako obrovský rozdíl dojít chvíli po obědě a mít odpoledne a večer na regeneraci. A umýt se teplou vodou, vyspat na rovném bez hmyzu. Asi to někdy zkusím 🤭
Ale abych to nezamluvila, cesta městem byla chvílemi v pohodě, když šlo jít stínem, protože bylo jasno a opravdu horko. Velká část naštěstí vedla další přírodní rezervací, která nám poskytla, mimo stín a příjemný terén, také nádherný výhled na Řím z vrchu 😍 Cesta dolů byla pak sice horší, ale stálo to za to! V jednom místě, na kraji parku, jsem si uvařila poslední porci čočkového dhalu a vykročili jsme nadšeně a natěšeně do finále!
Ovšem poslední 2 km k bazilice di San Pietro byly spíš za trest, jen stále rovně širokou ulicí, která byla stále více zaplněná lidmi, až ke konci se skoro nedalo projít, také kvůli uzavírce. Neděle a ještě závěr Giro di Italia udělaly spolu s krásným počasím své. Sotva jsme se na náměstí před bazilikou prodrali… a vyfotili. První info centrum bylo zavřené a v tom druhém nedávají certifikáty, dokonce ani razítka. A jelikož je prý neděle, centrum pro poutníky je zavřené 🤷🏻♀️ Tak nějak mi to zapařená hlava nebrala, je sice fakt, že pouť jsme nepodnikli kvůli certifikátu, ale … bylo mi to líto. Dala jsem si kafe a zmrzlinu, abych se vzpamatovala, pak jsme se prodrali davy turistů k metru, zajeli se podívat na Coloseum a potom už na autobus, který nás dovezl na letiště.
V jednom městě cestou za námi přišla paní, Luisa, a poprosila nás, ať se za ní a její rodinu pomodlíme u papeže. Tak jsme to v duchu udělali. I za sebe a za vás, všechny blízké i vzdálenější. Nevyznávám nějakou konkrétní víru, ale věřím v sebe, Boha v každém z nás, sílu přírody a lásku 💚 A během této pouti jsem si tohle vše znovu zvědomila s tím, že to opravdu stačí. Nemusím se modlit, chodit do kostela, odříkávat mantry nebo cokoliv jiného…ani dojít do Říma a dostat certifikát, i když to by bylo fajn 😉 Amen. Další „kapitola“ je u konce. Letadlo prudce klesá a já brzy objemu svou holčičku a pohladím své kočičky 🙏🏻👧🏻🐈🐈⬛
❤️🤍❤️ DĚKUJI ❤️🤍❤️
Dnes nachozeno celkem asi 18 km s vyjedenou krosnou…na letišti při odbavení měla bez vody a drobností, které jsem přesunula do malého batůžku, krásných 9 kg 😉
Co mi poutní cesta přinesla?
Hlavně klid a mír v duši. Restartované a zocelené tělo. Vědomí toho, že zvládnu mnohem víc, než si myslím (fyzicky i psychicky) – tedy posílení sebedůvěry. Uvědomění, že opravdu k životu stačí tak málo! Moje výzva nyní bude věci zjednodušovat a nehromadit. Zjištění, že s některými lidmi je fajn jít na výlet, ale podnikat s nimi je věc jiná, ne s každým to prostě jde. Vědomí toho, že se můžu a dokážu spolehnout sama na sebe. Uvědomění, že jsou věci, kterým prospěje víc, než o nich mluvit nebo je řešit, nechat je být, pustit je, s vírou, že o vše bude postaráno nejlíp, jak může. Tomuhle se říká důvěra v život. Také vděk za to, co mám, jak se mám dobře a co vše „mohu“. A v neposlední řadě uvědomění, že taková, jaká jsem, jsem v pořádku ❤️
Ne že by tyhle všechny věci pro mě byly nové, ale když si je člověk takhle hluboce zvědomí a nechá projít tělem, nastává proces integrace. Ne jen když víme v hlavě…
Konkrétní záležitosti v mém životě, kde se poutní cesta pozitivně projeví, ukáže čas … 🤍❤️
PROVÁZENÉ PUTOVÁNÍ
Koho z vás volá vydat se se mnou do přírody, nechat se provázet a zažít se jinak (pomocí prvků mindfulness, lesní terapie apod.), ozvěte se mi 
Provázené putování je něco jiného, než když jdete na výlet. Naučíte se zpomalit, ztišit a lépe vnímat sebe i okolí. Často obsahuje záměr a také jemné vedení k jeho naplnění. Příroda nám poskytuje dostatek podpory a podnětů a průvodce vám pomůže je vnímat, rozpoznat a využít pro své zdraví a pohodu. Díky tomu se něco lépe vstřebá, něco vyladí, něco podaří pro-pustit atp. 