Byl leden 2022 a já se celý týden léčila se zánětem dutin. Ležela v posteli, hodně spala, četla knihy a taky přemýšlela, jestli v sobotu vyrazím na plánovanou návštěvu kamarádky v teepee u Českého Krumlova. Nakonec jsem si řekla „Co se může stát horšího, než že ti bude líp?“ a vyrazila jsem. Vyrazilo mi to dech (někdy doslova, když jsem se nadechla kouře), stálo mě to hodně slz (když kouř štípal do očí), trošku jsem se klepala (zimou, bylo kolem 0), ale nakonec jsem přišla na způsob, jak se zahřát a strávit mrazivou noc celkem v klidu (věřím, že aspoň 4 hodiny jsem spala, určitě). Když jsem v 1:11 náhodou koukla na mobil (potom, co jsem vylezla ze spacáku, kde mi byla fakt zima, znovu oživila oheň, abych se nahřála a teplo v sobě nahromadila) jsem si byla jistá, že všechno je v pořádku. A ten pocit ráno a přivítání Katky bubnováním a kávou byly nepopsatelně nádherné, i celý zbytek dne, kdy jsem se naučila pořádně štípat dříví a měla jsem z toho takovou radost, jako dlouho ne (a tušila, že další den asi nezvednu ani lžíci k puse, ale stálo to za to)! A to ještě nemluvím o úžasném ženském sdílení a plynutí. Děkuji z celého srdce Kátě a jejímu teepee. Jsem nepopsatelně vděčná za tyto okamžiky ♥

A potom mě doma napadla věc! Půjčím si od Káti na několik dní teepee a strávím tak čas sama se sebou za hranicemi komfortu, což na mě blahodárně působí vždycky (i když v tu chvíli to zrovna nemusím vnímat tak nadšeně) a často takový ponor přináší opravdové zázraky. A tak slovo dalo slovo a já den po svých narozeninách vyrazila.

Zabalila jsem si mimo teplé věci a 2 spacáky taky hudební nástroje a zápisník, takže jsem si večer mohla zabubnovat, zazvonit koshi-bels a taky zapsat své myšlenky a zážitky. A malovat a číst s čelovkou. Bydlelo se mi hezky, oheň krásně vyhřál teepee, průběžně jsem si sekala další dřevo, což mě nepřestalo bavit a učila se vychytat plachtu teepee a chlopně tak, aby kouř šel správně ven a zároveň nebyl otvor moc velký, protože se chystalo sněžit. Naštěstí přes noc nasněžilo jen do středu teepee a já spala ukrytá na straně. Teplo se v noci vytratilo (bylo pod 0), ale moje 2 spacáky + termolahev s teplou vodou zajistily, aby mi bylo celkem fajn. Nejsem žádný otužilec, takže jsem byla moc ráda, že netrpím. Každý den jsem si zajela na malý výlet na nějaké místo v okolí, které mě zavolalo. Hned po příjezdu jsem prozkoumala okolí a vylezla na kopec s nádherným rozhledem do krajiny, svítilo sluníčko a já pak mohla pozorovat jeho západ. V únoru je brzy tma a tak, když jsem věděla, že celý dlouhý večer budu zavřená v teepe, vychutnala jsem si západ slunce co nejdéle. Potkala jsem nádherné „párové“ stromy a vnímala jejich poselství.

Druhý den mě zavolala Naučná stezka Olšiny na Šumavě … pro mě nepopsatelně nádherné místo. Lávky, dřevěné chodníčky a atrakce na vodní hladině miluju, tak jsem byla ve svém živlu. A fotila tu nádheru. Střídalo se sluníčko, mraky i vítr a to dodávalo dramatickou a kouzelnou atmosféru zároveň. Byla jsem tam téměř sama a velice silně vnímala okolní krajinu, vodu a vlastně všechno živé…

Další den jsem si zajela pro „hořící“ nebe nad Lipnem“ ve Frymburku … co dodat, opět nádhera. Nejprve jsem si dala výborný koláč a polévku ve Frymburské kavárně a pak teprve šla vstříc západu slunce. Jako by část nebe i přírody hořela a k tomu ledová tříšť na okrajích Lipna, to všechno opět podněcovalo mojí chuť fotit. Jelikož mi docházela voda, překonala jsem svůj ostych, vzala kanystr a dojela cestou zpět na benzinu, kde mě poslali do nějaké restaurace, že na záchodě se do umyvadla s kanystrem nevejdu. Tak jsem přejela do restaurace a od moc milého personálu vodu do kanystru získala.

Poslední den místem, které mě zavolalo, byl Český Krumlov. Ten nejspíš všichni známe, ve městě jsem byla už tolikrát a jistě je tam co objevovat, jenže mě se tam vůbec nechtělo, táhlo mě to už 3 dny, co jsem se potulovala kolem, nahoru na kopec nad Krumlov. A já 4. den poslechla a došla do poutního areálu na Křížové hoře. A velmi brzy jsem zjistila proč… Jedna z šesti krásných výklenkových kaplí, které lemují cestu na horu k osmiboké kapli Pany Marie Bolestné a sv. kříže, se jmenuje „setkání s Veronikou“! A přesně o tom tyhle čtyři dny byly, musela jsem se smát (s vděčností), když mi takové „potvrzení“ přišlo. Čtyři dny sama v teepee na samotě a nakonec tohle, tak to beru! A pak nahoře u kaple s výhledem na Krumlov, Kleť na další nádhery Šumavy, mnou procházely tak nádherné pocity a dojetí, že to nejde slovy popsat. Je to překrásné a silné místo, určitě se tam ještě vrátím ♥

Odjela jsem plná lásky a neskonale vděčná za to, že mohu zažívat tak silné okamžiky. Navíc si pak uvědomuji, jak se máme dobře a v jakém žijeme komfortu. Bereme vše jako samozřejmost – teplou vodu tekoucí rovnou z kohoutku, topení, které ovládáme stisknutím pár tlačítek, teplou sprchu, měkkou postel a peřinu a další „samozřejmosti“. Díky těmto uvědoměním za ně v životě cítím velikou vděčnost ♥