Přestala jsem řešit partnerské vztahy, jako jediný smysl života a je to pro mě obrovská a nepopsatelná úleva. A začala jsem se mít víc a víc ráda a užívám si být sama se sebou. MOC! A prohloubila vztah s Barunkou. A s kočkama vlastně taky – šíleně mě iritovaly a teď je miluju a i když něco provedou, už tolik nešílím. Vlastně už vůbec. Klid a mír prostupují stále častěji celou mojí bytostí a šíří se věřím i kolem mě. A když se zrovna najde něco, co mě zasáhne a já začnu „vyšilovat“, není to tak dramatické jako dřív a hlavně se po tom velmi rychle regeneruji (dřív jsem byla po rozčílení se hodně vyčerpaná a třeba půl dne bez energie).

Díky tomu, že jsem nemusela denně jezdit na 7. do práce, vyzvedávat Báru ve škole apod. najednou šly i věci, do kterých bych se neměla odvahu pustit. A tak jsem si dala v dubnu 2020 třítýdenní detox, který mi změnil život. A další rok 12 dní. Byl to skoro půst s kopřivou v hlavní roli, vyčistila se a úžasně nabila … a plynule přešla na veganskou stravu a začala jíst pestřeji. Od té doby objevuji nové chuti a užívám a vychutnávám si jídlo. A hlavě jsem se seznámila s divokými bylinami a dalšími zdraví prospěšnými věcmi, díky prostoru a financím, které jsem neutrácela jinde, jsem se vrhla do pár online kurzů, z nichž jeden byl i o detoxu (a divokých bylinách, bez kterých si už den nedokážu představit).

Další online kurz byl pro mámy a dcery s inspirací a vůbec moc prima pro mě i Baru … a hlavně jsem se vrhla do pětiměsíčního online kurzu Alchymie tvého poslání. Ten mi pomohl změnit život snad nejvíc! Nedokončila jsem ho úplně, protože v jednu chvíli, v létě, jsem začala být přesycená a trávila čas raději venku. Vnímám, že je to správně, že věci se dějí jak mají a potřebují někdy více času, aby si „sedly“. A hlavně ty absolvované části kurzu stačily (videa, tipy, úkoly, sdílení ve skupině žen, knihy, …). A s tím přišly i mé další po/kroky.

Myšlenka na bohatou alternativu (alternativní lidé, co nežijí konzumně, chrání přírodu, chovají se ohleduplně a zároveň umějí vydělat dost peněz) od Lenka Eywy, jedné z lektorek, mi rozezněla srdce V kurzu jsem nejen díky Lence dokázala to, o čem mluví … přenastavit se a otevřít se možnostem, které si ani neumím představit (naučená z dětství, co se může a co ne, na co už nemáme – jak vědomosti, tak třeba co si nemůžeme dovolit finančně a podobná nesmyslná přesvědčení).

Nevěděla jsem přesně co, ani jak, jen jsem uvěřila i v jinou možnost, začala důvěřovat životu – že existuje NĚCO jiného, než co žiju a hlavně cítila, že když to NĚCO nepustím do života, neotevřu se tomu, systém mě „zabije“ (nealternativní systém, ve kterém chodím do práce sedět na 8,5 hod. denně, plním někdy i smysl postrádající úkoly, těším se na víkend, svátky či dovolenou jako na spásu a mezi tím nemám sílu žít). Začala se ve mě usazovat a klíčit myšlenka, že je přirozené a smysluplné se živit tím, co vám jde nejlíp, co je pro vás přirozené, naplňuje vás, cítíte se ve FLOW = oblíbené slovo z kurzů, ale dává velký smysl – prostě vás to pozitivně pohltí až ztratíte pojem o čase… Možná je to něco, co vy nepovažujete za výjimečné, ale to je jen váš úhel pohledu … Tak jak vypadá tahle myšlenka v porovnání s tím, co jsem žila, co žije velká část lidí? A to je dělat v práci věci, které vás nebaví a nenaplňují (někdy až ubíjejí) a pak teprve se ve volném čase věnovat tomu skvělému, pokud na to zbyde síla (většinou nezbývala). Dává to smysl? No jasně že ano. Proto jsem pochopila, proč jsem strádala, proč mě opouštěly radost i energie, byla jsem dost nemocná, těšila se na víkendy a další dny volna a v sobotu ani neměla sílu na pořádný výlet, potřebovala jsem se regenerovat po pracovním týdnu … a najednou bylo zase pondělí. 

A tak jsem se rozhodla jednat. V tom čase zaměstnaná na Policejním prezidiu (veřejné zakázky) jsem dala nejdřív žádost o převážný HO (na konci června, když mi HO kvůli koronavirovým opatřením končil). Týden jsem „trpěla“ se zablokovanou krční páteří a čekala na verdikt (byli moc spokojeni s mojí prací z domova, žádosti jiných kolegů by se prý nezabývali, ta má šla až na nejvyšší místa). Byla jsem ROZHODNUTÁ to nevzdat a když HO nedají, dát výpověď. I když jsem neměla jinou práci, jak se mě všichni ptali. I když jsem nevěděla, co bude a moc se bála. Ale věděla jsem, tušila, že ROZHODNUTÍ je to, co hýbe světem, kdy se vesmír spojí, aby pomohl. Nedali mi HO a je to dobře. Vůbec jsem netušila, co bude dál … a zároveň věděla, že je to správně.

A ten den, kdy padl verdikt, jsem o tom mluvila večer na józe (začala jsem chodit 2 měsíce před tím k Ditě Kerua, která dělá a předává víc než jógu…rok před tím v létě jsem jí nabourala auto a trvalo skoro rok, než jsem našla sílu na jógu k ní dojít – ano, ta chybějící síla) a ona mě seznámila s jinou ženou, Freyjou, a dohodly jsme spolupráci Freyja je svobodná umělkyně šířící krásu do světa. O její díla (a různé výrobky z nich) i kurzy je velký zájem. Já jsem taky celkem tvůrčí duše s výbornými organizačními a technickými dovednostmi … jedna potřebovala více prostoru na tvoření a druhá ráda organizuje a tvoří weby, propojuje systémy … což té první může uvolnit ruce … a teď už vím, že to funguje a že opravdu jedna druhou doplňujeme. Ještě do září jsem sice zůstala v systému, ale začaly jsme rozjíždět spolupráci … NĚCO, co by mě ani ve snu nenapadlo.

Koketovala jsem před tím s myšlenkou stát se něčím jako virtuální asistentkou. Ale něco mi v tom nesedělo. Nicméně jsem si definovala podle rad v kurzu klienta (jen v myšlenkách a přáních – žádný businessman apod., prostě někdo s podobnými hodnotami a ideálně i životním stylem s projektem, jež hladí po srdci a dělá radost nebo pomáhá lidem. A vytvořila jsem nabídku (leták), proč mě využít a co by ode mě mohli klienti čekat. Když jsem to poslala Freyje, prý by lépe nedokázala popsat, koho ona potřebuje k sobě.

A strach jsem měla i stále mám velký (jako matka samoživitelka), ale dělám další kroky a krůčky i přes to – jak nás učily lektorky v kurzu. Nenechám se strachem ochromit, vnitřnímu sabotérovi poděkuju za upozornění a jdu po malých krůčcích dál cestou do neznáma A přichází, co přijít má … ale bez kurzu bych to nedokázala. Takže co byste si vybrali? Klást si velké cíle a pak být zklamaní, říkat si „zase jsem to nedokázala“, nebo si dávat malé cíle a pomalu je plnit a hromadit tak malé radosti? Právě malé radosti dělají podle mě život tak krásným.

Poslední dobou se mi zhmotňují přání rychlostí blesku. Teď jsem si dala záměr bydlet v domku se zahradou, u lesa … už cítím, jak na tom vesmír pracuje. A nádherné bytosti, ženy i muže, teď v životě potkávám Hodně výletím, pobývám v přírodě. A nořím se do hloubky, tančím a hodně moc zpívám.

A už tolik neplánuji (dle genových klíčů, možná znáte) bych plánovat ani neměla, což sama už déle taky cítím. A prý jsem outdoorový typ, no jasně že ano! Vše, na co jsem přišla poslední měsíce, mi genové klíče potvrdily.