Zažila jsem lásku na první pohled, lásku velkou a hlubokou, že by opravdu i hory přenesla. Kdyby ...
Bylo mi 26, když jsem na Sátzavafestu potkala Páju … o 4 roky staršího kluka z Mimoně. Bylo to zvláštní, protože ještě s nikým jsem se nikdy necítila tak dobře, uvolněně, v pohodě. A tak jsme se začali sbližovat a po prvním rande, kdy za mnou asi 3 dny po festivalu přijel, jsem si jen říkala „sakra, sakra, sakra, tohle je taaak úžasný, já v tom lítám …“. A 14 dní na to už jsme věděli, že spolu chceme být, že se chceme vzít a udělali jsme si fiktivní svatbu v kruhu jeho přátel. Velká láska, krásná, jeho rodina úžasná, přátelé fajn, zájmy podobné, … všechno!!!
Trvalo to pár měsíců, než mu při zdravotní prohlídce kvůli práci našli bulku na plicích. A byla to metastáza, od rakoviny varlat. Pak se léčil a já byla stále při něm, po čase se nastěhoval k nám do Prahy a nakonec jsem koupila byt v Krči, hned naproti nemocnici, kam chodil na chemoterapie. Život plynul mezi chemoterapiemi, jeho dáváním se do kupy a 1-2 týdny, kdy mu bylo dobře a mohli jsme „fungovat“ normálně, i na kole jsme si vyjeli a tak. A pořídili jsme si fenku, Ťapku, pro nás nejúžasnější zvíře pod sluncem.
Další zimu, po cca roce bojů s rakovinou, začaly být výsledky hodně dobré, měli jsme velkou radost a vypadalo to, že bude zdravý! Trvalo to několik měsíců, dokonce si našel brigádu. Ale velmi brzy si začal stěžovat na bolesti břicha. Lékaři zjistili, že se rakovina vrátila a že v břišní dutině má nádor jako grep … a začala znovu léčba. Ale naděje mě neopouštěla, byl to mladý a veselý kluk, plný chuti do života, milovali jsme se, Ťapka byla jako naše dítě, nedokázala jsem si představit, že to dopadne jinak, než dobře. Jediné co mě trápilo, byl špatný spánek, a tak jsem začala chodit na psychoterapii, která se specializovala na blízké onkologických pacientů. Moc mi to pomáhalo, vlastně i jemu.
A tak jsme se domluvili, že se vezmeme. Bylo to krásné zařizování a plánování. Svatbu jsme si dali na pátek 13. 7. 2007, den po Páji 32 narozeninách. Nebyli jsme pověrčiví a všechno šlo v klidu – na bolesti měl morfiové náplasti a že byl občas unavený bylo jasné, vždyť nebyl úplně zdravý… Jak málo zdravý byl nám ovšem neřekl …
Dva dny po svatbě, v noci měl tak velké bolesti, že jsem ho nechala převézt do nemocnice a jela s ním (tam naproti, kde jsme bydleli). A nikdy nezapomenu na větu lékaře: „My vám ho už nevrátíme“ … já reagovala, že vím, že tam bude nějaký čas na kapačkách a pak teprve půjde domů, jako obvykle. Ale lékař se opravil: „MY UŽ VÁM HO NIKDY NEVRÁTÍME“ …. tdddd. Ještě dodal, že láska ke mě a plánování svatby mu prodloužilo život, že podle prognóz by už několik měsíců nebyl … Krve by se ve mě nedořezal, už ani nevím, jestli jsem plakala. Zavolala jsem rodičům a ti přijeli a byli se mnou. A jeho rodině, aby ráno přijeli za ním, rozloučit se … Lékaři ho „udrželi“ při životě až do večera druhého dne, dokonce párkrát přišel k vědomí a mluvil s námi celkem srozumitelně. A pak nás poslali domů – hlavně mě, jinak by prý neumřel, láska ho držela při životě. No nebudu zastírat, že odejít bylo to nejtěžší, co jsem v životě musela udělat. Doma jsem měla jeho maminku a ségru, vzala jsem si prášek na spaní a „upadla do kómatu“. Ráno jsem se vzbudila a jeho maminka mi řekla, že volali z nemocnice, že nějaký čas po našem odchodu zemřel …
Měla jsem dřív úmrtní než oddací list …
Všichni moji blízcí, kamarádi, kolegové a vedoucí v práci mi moc pomohli překlenout se přes toto období. A úplně nejvíc při životě mě držela naše Ťapka. Žila jsem jen pro ni … Díky tomuto mému životnímu zvratu jsem se přihlásila na výzvu režisérky Jany Počtové, že hledá postavy do celovečerního dokumentu GENERACE SINGLES. A jak jsem očekávala, vybrala mě – jsem sdílná, otevřeně o všem mluvím a navíc můj příběh mohl ukázal i jiným, kdo o někoho blízkého přišli, že život jde dál. Díky otázkám, které ve filmu stále pokládala, jsem se musela hluboce zamyslet nad různými tématy, pocity, hodnotami, … a byla to jedna z věcí, co mi pomohla vrátit se do života, protože jinak jsem žila spíše jen pro Ťapku 😉